Boj o život za polárním kruhem

Boj o život za polárním kruhem

5.6.2020 | Miroslav Vojtek | 49 fotografií 

Rok se potkal s rokem a my znovu plánovali naší několikaletou tradiční dovolenou v severním Norsku, oblast Loffoty. Je to překrásné místo, kde se dají nachytat velké ryby a počasí tam v jarních a letních měsících nebývá tak kruté, jako třeba ještě v severnějších oblastech Norského království. Každoročně jezdíme kolem začátku měsíce června, kdy už bohužel do fjordů nenajíždí taková obrovská hejna tresek obecných, ale zato je velká šance ulovit opravdového krále severních moří Halibuta. Tyto platýsi, kteří dorůstají opravdu obrovských rozměrů, najíždějí v teplejších měsících do mělčích fjordů a tím je větší šance na jeho ulovení. Musím říci, že se nám to i letos opravdu potvrdilo a halíků jsme nachytali požehnaně.

Je sedmého června ráno, vše mám zabaleno, pas a peníze v kapse, pomazlení se se svojí ani ne tříměsíční fenkou Pikee, pusa přítelkyni na rozloučenou a může se vyrazit. Na letišti jsme s parťákem Robertem byli samozřejmě jako první nedočkavci, ale ,,ostatní“ kluci na sebe dlouho nenechali čekat. ,,Ostatní“ bylo řečeno ironicky, jelikož letos jsme byly zatím největší banda, která kdy jela. Přesně nás letělo devětadvacet chlapů, ze kterých doslova stříkal rybářský adrenalin. Průběh letu a celé cesty až na místo si asi dokážete představit. Jedním slovem BLÁZINEC! Přistáváme v Norsku a pokračujeme dále autobusem do našeho kempu. Po menší diskuzi s řidičem autobusu zjišťujeme, že se momentálně v moři vyskytuje ALGE, což jak jsme zjistili je nějaký druh řasy, který nejspíše nedělá dobře rybám. Uklidňujeme se tím, že nějaký norský autobusák ví prdlačku o rybařině. Vystupujeme z autobusu, který nás dovezl až k chatám a já pociťuji první nádech slaného mořského pobřeží. Během vybalování všech zavazadel proběhlo pár kořalek na uvítanou a někteří akční dokonce i navazovali pruty. Nebudu Vám lhát, byl jsem mezi nimi a dokonce jsem i při zkušebním náhozu z mola chytil první rybu výpravy, malého kelírka. Potom jsem ale uznal, že je dobrý nápad si po dlouhém cestování odpočinout a připravit se na ranní výjezd na vodu. Asi kolem sedmé ráno mě budí hluboký hlas našeho hlavního parťáka a organizátora celého zájezdu Sebi. Nahlásil nám čísla lodí, všechny nás zkasíroval o 200 norských korun, sdělil nám zjištěné úspěchy švédských rybářů před námi a zase odběhl. Dané peníze za každého člena naší expedice šly do společného banku a ten vyhrává rybář s nejtěžší rybou celého týdne. Navíc byly ve hře také krásné poháry za první tři místa, takže motivace byla opravdu veliká. ,,Doladíme posledních pár věcí a jedeme“, říkáme si společně s Robem a Karlosem šeptem, aby taktika zůstala utajena. Karlos je s námi v Norsku poprvé a tak mu vyrážíme ukázat naše osvědčená místa z předešlých let. Věříme, že nás nezklamou a tak se také chvíli po příjezdu na místo
jménem Maják děje.

Sonar ukazuje hloubku kolem patnácti metrů a spadá to na třicet. Pod námi je menší hejno u dna a tak pouštíme nástrahy dolů. Každý z nás věří gumové nástraze a tak se lišíme jen v barvách. Po několikaminutovém poťukávání lehce nade dnem se ohýbá první špička prutu mně. ,,Je tam!!!“ klasicky vykřiknu a zdolávání začíná. Je to jen malá obecňačka a tak ji vyháčkuji rovnou ve vodě, zkontroluji nástrahu a znovu nahazuji. Než mi dopadne nástraha na dno, Karel zapřahuje svoji první rybu v Norsku. Velikost ryby je stejná jako ta moje a tak si chvíli blbneme s rybami kolem 70cm. Po menším vyblbnutí se pomalu necháváme unášet vlnami na dlouhou písečnou plošinu s třicetimetrovou hloubkou, kde jsem měli několik úspěšných záběrů loni. Zkoušíme měnit nástrahy, bereme do rukou těžší náčiní a experimentujeme s barvami, ale bohužel neúspěšně. Delší doba bez záběru nás přestává bavit a tak jedeme na mělčiny okolo 10-15 metrů a zkoušíme klasické vláčení s nástrahami kolem 100 až 150g. To se nám ukazuje jako dobrá volba a začínáme tahat znovu menší ryby. Říkáme si... když jsou tu malý, musí tu být i větší. Zanedlouho Karlos tahá konečně první slušnější tresku cca 90cm. První fotka s rybou a pokračujeme v přemlouvání nástrahami. Daří se nám obelstít několik tresek a jedna slušnější ryba se nám vyřízla.

Po společné domluvě se rozhodujeme jet na chatu, udělat si k obědu čerstvou tresku a zjistit jak jsou na tom ostatní. Chvíli po nás přijíždějí kluci z vedlejší chatky a zjišťujeme, že na tom nejsou o moc lépe. Strach z mořské řasy o které mluvil náš norský řidič, se trochu začíná projevovat.
K dobrému jídlu padne pár nachlazeních plzeňských piv a s nimi i únava. Rozhodujeme se tedy, že si na chvíli odpočineme, probereme taktiku a na ryby pojedeme až na největší příliv. Zvuk budíku nám oznamuje, že je čas vstávat a tak se oblékáme, bere svačinu na loď a vyrážíme směrem na místo zvané Fabrika. Je to úsek, který tak nazýváme kvůli velké místní továrně, co se nachází hned u pobřeží. Stará fabrika nás nezklamala a my dostáváme několik ryb na dvaceti metrech. Nejvíce záběrů nám přichází na oranžové a oranžovo červené gumy různých tvarů. Tyto nástrahy se nám osvědčily i loni a tak naštěstí máme těchto nástrah požehnaně. Tresky nějaké máme, ale o halibutovi se nám zatím jen zdálo. Přejíždíme proto zpět k majáku a zkoušíme písečné mělčiny. Karlos i Rob dostávají celkem slušné Dorsche jak říkají němečtí rybáři a já jsem bez záběru. Vítr nás táhne na mělčinu s hloubkou kolem 15metrů a tak beru do ruky lehčí vláčecí proutek a nasazuji krásnou gumu v oranžové barvě ohně s dlouhým dráždivým ocasem. Po chvíli vláčení mi přichází tvrdá rána do prutu a hned vím, že tohle není treska. Začíná několikaminutové přetahování a já si užívám souboj s lehkým prutem. Síla ryby je úžasná, po chvíli se nám ukazuje na hladině a my vidíme prvního letošního halibuta. Ryba měla tak asi kolem 8kg, bohužel jsme se to nedozvěděli přesně. Při vylovování se nám ryba vykroutila a spadla do vody, samozřejmě že jí vypadla i zaseknutá guma z huby a ryba byla fuč. Pár vteřin ticha vystřídalo několik minut nadávaní a proklínání se, ale i o tomhle rybařina je. Nedá se nic dělat, naštěstí se nejednalo o trofejní rybu a tak jsme na hořkost v puse brzy zapomněli. Chybami se člověk učí a na tuhle chybu, při vylovování ryby si dám příště velký pozor. Několik hodin lovu máme za sebou, nějaké ryby jsme také nachytali, začíná čas největšího odlivu a tak to balíme a jedeme na chatu. Po cestě se snažíme spojit vysílačkou s nějakou z lodí našich kolegů a ozývá se nám Sebova loď, že mají jednoho halibuta a krásného Vlkouše přes metr. Po příjezdu do přístavu, čekáme celí zvědaví na jejich loď a chceme se podívat na slavné úlovky. Zanedlouho je vidíme drancovat vlny směrem k přístavu a radost na Michalovo a Mírovo tvářích je veliká. Halibut byl zhruba stejné velikosti o jakého jsem přišel, váží 8,5kg a kočka je opravdu nádherná. Váží jen o kilo méně než halibut a měří něco přes metr. Nikdy jsem takhle krásnou kočičku neviděl, když se nebudeme bavit o krásných českých ženách.

Samozřejmě naší posádku tyto úlovky trochu motivovaly, ale byli jsme příliš unavení na další vyjížďku a tak jsme to vzdali. ,,Není kam spěchat “ říkají kluci a já souhlasím. Dovolená se musí také trochu užít a tak na chatě vybalujeme domácí dobroty z udíren, otvíráme vychlazenou plzňičku a začínáme probírat novou strategii. Mezitím přijíždí druhá parta naší chaty Tom, Kuba a Zdeněk. Ti byli úplně na druhé straně poloostrova a mají nachytané hezké tresky z větších hloubek. Pravá strana od našich chatek je více rozmanitá, hlubší s mnoha podvodními hranami. To jsou velmi dobrá místa na tresky a hlavně kočky. Domlouváme se tady, že odpoledne pojedeme zkusit druhou stranu a snad nám příliv přinese nějaké slušnější ryby. Pomalu se blíží podvečer, který za polárním kruhem trvá celou noc a slunce než stačí zapadnout, tak znovu vychází. Moře se krásně uklidnilo a my vyjíždíme na olejovité moře plné odrazů krásných červánků. Při přejezdu potkáváme naše lodě a každá má po jednom halibutu kolem 10kil. Prozatím ryby vedoucí v soutěži o poháry. To nás nabudilo ještě víc a říkáme si že bez pořádné ryby domů nejedeme. Pročesáváme svými nástrahami hrany a podvodní skály, kterým věříme a kde se nám ukazují ryby.

Záběry i přicházejí jen se jedná o menší tresky a hlavně mníky Brosmy, kterým říkáme smraďoši. Ti dostali svojí přezdívku kvůli svým úlevám u lodi při vylovování. Chytili jsme i pěkné kusy kolem 80-90cm, což jsou trofejní velikosti. Na smraďochy jsme sem ale nepřijeli a tak měníme místo. Po delší době marného hledání tresčích hejn dostáváme zprávu vysílačkou, že kluci chytili několik menších halibutů na druhé straně u Fabriky. Vzdáváme to a jedeme za nimi zkusit štěstí na naše osvědčená místa. Nejlepší čas přílivu začíná a my jsme kousek od jmenované fabriky a lehký vítr nás žene směrem ke dvěma tyčím. Tyto tyče jsou v moři jako upozornění mělké vody a značí podvodní skály. Nahazujeme své nástrahy a na sonaru se objevuje obrovské hejno ryb. Rob ani nestačí doříct ,,a je to tady“ a dostáváme záběr všichni na jednou. Tripl se opravdu povedl a ryby byly i pěkné. Po vytažení krásných devadesátek, máme další a další záběry. Několikrát nám nástrahy ani nestačily dopadnout na dno a při padaní je tresky sbíraly. To je masakr, říkáme si společně a pumpujeme ohlé pruty. Tento masakr trval asi hodinu a my si vrývali do paměti nezapomenutelné zážitky. Přišly nám také první tresky přesahující hranici metru. Obrovské palice těchto dravců jsou vždy nádherné na pohled a o fotkách ani nemluvím. Tato změna místa ve správnou chvíli se opravdu povedla. Užívali jsme si každou zdolávačku a bylo úplně jedno jaká nástraha byla na prutu. Rybám prostě chutnalo vše a obrovské hejno bylo odhodláno nám ryby dát. Nálada na lodi získala obrat o stoosmdesát stupňů a já jen řekl Karlosovi ,,vítej v Norsku“. Po více než dvou hodinách nezastavitelného chytání nad hladovým hejnem pomalu začalo záběrů ubývat a strhaní jako koně po Velké pardubické, jsme byli donuceni zamířit do přístavu. Krásný a náročný den plný zážitků byl za námi a my už jsme se nemohli dočkat, až nabereme síly a znovu vyrazíme na moře.

Slunce svítí přímo do našich chat a mě tak sluneční paprsky budí z krásného snu o zapřáhnutí nezastavitelné ryby. Snažím se ještě zabrat a zjistit tak konec svého snění, ale v tom slyším parťáka Karlose jak na nás volá ,,Vstávejte je čas vyrazit!“ I přes únavu se donutím vylézt z vyhřáté postele a začínám se oblékat s myšlenkou o rybě ze snu, která by se mohla stát skutečností. Svačina a každému jedno pivko na cestu zabaleno, my můžeme odvázat loď a hurá vyrazit za rybami. Rozhodujeme se kam jet a tak zkouším vysílačkou zjistit situaci ostatních lodí. Ozývají se nám dvě lodě kolegů a zjišťujeme, že se celkem daří na pravé straně směr takzvaná Halibutí zátoka. Rozhodujeme se tedy vyrazit za nimi a omrknout situaci. I když nás už toto místo jednou zklamalo, tak v loňském roce vydalo krásné ryby. Po nějaké době potkáváme loď kluků a ti nám sdělují ztrátu větší ryby, ale i tak mají po dvou cca 10 kilových halibutech na lodi a několik pěkných tresek k tomu. Přidáváme se tak k nim a pouštíme své nástrahy ke dnu. Češeme při splavování krásně písčité dno, ale bez jediného náznaku záběru. Na echolotu se nám neukazuje ani ryba a tak je zbytečné tu ztrácet čas.

Po více jak hodině se domlouváme na změně a rozhoduje se jet k nejbližšímu majáku a zkusit hlubší hranu, ta by nám mohla vydat nějakou pěknou kočku nebo tresku. Svůj prut tak osazuji švédským pilkrem a pouštím do hlubin. Karlos zkouší nasadit kus mrtvého kellera, který má velmi aromatické maso a kočky po něm přímo šílí. Jediný Robert věří stále velké gumě. Chvíli trvá, něž 500 gramové nástrahy osazené velkými háky dopadnou do hloubky kolem 60 metrů, kde věříme v úlovek. První záběr přichází asi po 10 minutách na mého pilkra a při zdolávání trochu tuším co to bude za rybu. Mé tušení mě nezklamalo a u lodi se vynořuje nejméně oblíbená ryba ,,Smraďoch“. Trochu jsem doufal v jiný úlovek, ale nakonec mě tento Mník Brosma i potěšil. Byl zatím můj největší a tak jsem si s ním udělal fotku. Během chvíle kluci dostali také pár kopanců a vytáhli nějaké mníky. Ti byli ale vyháčkováni rovnou ve vodě, protože se tradičně celý zesra… a zanechali nám tak hladinu moře plnou smradu. Přejeli jsme tedy o kousek dál a snažili se ulovit alespoň jinou rybu. Nevím jestli šlo o neznalost těchto míst nebo smůlu, ale na druhé straně se nám prostě nedařilo a tak jsme tu ztratili důvěru v úlovek.

Vyrážíme tak na námi dobře známé místo – Fabriku. Cesta k ní je kolem našich chat a tak zajíždíme do přístavu a jdeme se občerstvit horkou rybí polévkou, kterou jsem stihl uvařit den předtím. Počasí se nám malinko kazí, to nás však nezastavuje. Tepleji se oblékáme a znovu startujeme motor. Jízda ve větších vlnách je tak trochu sprcha slanou vodou, ale co se dá dělat. Po zastavení na místě si plácáme a já říkám ,,tohle je naše místo….jdeme na to“. Všichni víme, že je ideální čas na halibuta. Akorát začíná příliv a fouká větší vítr, což nám pomáhá driftovat a prochytávat větší místa. Všichni tři stojíme a soustředěně se snažíme ovládat své těžké nástrahy na prutech. Lovíme na táhlé rovině s lehkým stoupáním směrem k jmenované Fabrice. Hloubka je kolem 30 metrů a pozvolna stoupá. I přes špatné počasí věříme v úspěch. S neustále ladným pohybem prutu, měněním nástrah i jejich barevnosti jsme ale bez jediného drbance. Úsek dlouhý kolem 500 metrů jsme prochytali a tak se vracíme zpět a zkoušíme znovu stejný drift o kterém víme, že je plný halibutů jen je přelstít!

Mezi tím nám volá Tomova loď, že to vzdávají a jedou domů s několika pěknými treskami a jedním menším halibutem. Říkám si v duchu, když chytli oni tak my musíme taky! Vítr nás žene trochu rychleji a lehce vlevo, ale necháváme to být s nadějí jiného místa a tím nové šance. Po další hodině jsme stále bez jediné ryby a nálada na lodi je lehce pod psa. Navíc se počasí ještě více kazí a začíná nám pršet.
Nasazuji si kapuci, protahuji svá bolavá záda a snažím se přemluvit otrávené kluky v poslední drift. “Přece nepojedeme zpět bez ryby” hecuji naši loď, a tak nabíráme nové síly a jedem znovu na začátek dlouhé plošiny, kde se ukrývají naši vysnění platýzi. Já nasazuji svou nejúspěšnější nástrahu CUTBAIT 450g v podobě sledě, která toho už má hodně za sebou, ale věřím ji nejvíc. Loni jsem na ní chytil nejtěžší rybu výpravy, 15kg těžkého halibuta. Vím tedy, že se jim líbí a mohla by je znovu obelstít. Moji parťáci nasazují také své favority a jedeme do třetice na poslední splav směrem k Fabrice.

Ladné ohyby špiček prutů nám naznačují krásné pracování nástrah u dna a loď pomalu směřuje správným směrem. Snažím se nás udržet v naději a tak ze mě vypadne ,, jediný záběr a vše může být jinak“. Nevím, jestli to pomohlo nebo ne, ale tak nějak jsme se všichni pousmáli. Další půlhodina pryč a my už byli skoro u Fabriky. Vlny nás táhly přímo na skály vedle této staré továrny a když jsme byli asi tak necelých 100 metrů od nich, Robert řekl ,,Vytáhněte to a jedem do prd…. nemá to cenu“. Vytáhl svoji nástrahu a zasedl k volantu lodi. Já s Karlosem tedy také taháme pruty z vody, když po prudkém namotaní asi 10 metrů šňůry cítím slabé ťuknutí do prutu. Karel už měl svou nástrahu venku, ale mě to nedalo a asi o metr jsem povolil šňůru. Potom pomalu začal znovu navíjet a v tu ránu mi něco táhlo prut do vody. Okamžitě jsem věděl, že jde o záběr a tvrdě zasekl. Špička se ohnula hned až k hladině vody a já měl obrovské štěstí, že brzda navijáku byla povolena tak akorát. Ryba se rozjela šíleným tempem a já byl bez šance ji zastavit. Koukl jsem jen jak mi z cívky ubývá šňůra obrovskou rychlostí a viděl Roberta v plném pozoru a připravenosti rozjet loď za rybou. Zkusil sem tedy po chvíli ze všech sil rybu zastavit tahem a třeba jí i otočit… Naštěstí se to podařilo. Pomalu sem začal navíjet a zlehka ji zdolávat. Vlny nás ale neustále tlačily směrem ke skalám, což byl trochu problém. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se opřít do prutu a rybu začít opravdu rvát. V podvědomí sem doufal, že je dobře a pevně zaseknutá a něco nepovolí.

Do prutu jsem zabíral vší silou, jelikož moc času nezbývalo. Když se mi podařilo rybu zvednout po nějaké chvíli tak 15metrů ode dna, hned mi to vrátila dalším prudkým výpadem dolů. Brzda byla perfektně seřízená a stačilo tedy jen přidržet cívku a znovu prutem zabrat až na krev. Váha a tlak ryby byl obrovský a já věděl, že to musí být velký halibut se kterým mohu vyhrát. Po několika dalších silných nárazech do ruky jsem ale ucítil, že rybě dochází síly. Netrvalo dlouho a krásná hnědá placka se ukázala u hladiny. Nástrahu spolkl úplně celou a tím byly krásně všechny háky zaseknuté v tlamě. Karlos hlídal abychom nenarazili do skal a mezitím i natáčel souboj a Robert mi pomohl halibuta vylovit gafem. Když na druhý pokus ryba spadla do lodi, všichni jsme hlasitě vykřikli a oddychli si. Utřel jsem si pot z čela a věděl jsem, že je to zatím největší ryba a i můj nový osobní rekord. Po zvážení se ručička váhy zastavila na 17 kilogramech a metr ukázal 123 čísel. Udělat pár fotek s touto obrovskou, těžkou a slizkou plackou není žádná sranda, ale myslím že se nám to nakonec celkem povedlo. Na památku mi po této rybě zůstal ohnutý trojhák OWNER. Moje radost z úlovku byla nepopsatelná a po příjezdu do přístavu jsem byl tak trochu za hrdinu. Hned jsem věděl, že se stávám vedoucím v soutěži o nejtěžší rybu a to bylo potřeba řádně oslavit!

Oslava mého úlovku probíhala ve stylu klasické české žranice s výborným plzeňským mokem. Každý jsme dovezli z domova slušné zásoby jídla i pití. Naštěstí na letišti vše prošlo bez problémů, takže si všichni dali, co hrdlo ráčí. Jak já říkám,.... člověk si musí ty ryby užít se vším všudy. Po dlouhém popíjení, přecpávání se, zpívání a vyprávění si starých rybářských příhod bylo rozumné zalehnout do postele a připravit se na předposlední den lovu. S vědomím, že jsem chytil zatím největší rybu, se mi ráno vstává mnohem lépe, a tak, v dobré náladě, jdu udělat snídani a čekám, než se kluci zbouraní jak prasata na porážku probudí a dohodneme se co a jak. Na vodu nakonec vyrážíme až kolem oběda a rozhodujeme se zkusit úplně nové místo zvané U Tuleně. Na tento flek nás zavedli kluci z Tomovy lodě. Byl to menší ostrůvek, kolem kterého se chytalo na podvodních hranách, kde měli nachytané pěkné ryby z hloubek kolem 40m. Samozřejmě, že na tom ostrově se každou chvíli vynořoval tuleň, po kterém toto místo dostalo jméno. Číhal tam na malé kelírky, kterými si cpal nenažraný pupek.

Po chvíli pozorování toho krásného zvířete jsme sáhli po prutech a nasadili své nejúspěšnější nástrahy celého týdne. Na sonaru se nám ukazovaly ryby kousek nade dnem a celí napjatí jsme čekali na první bouchnutí do prutu. To dostali kluci z vedlejší lodě a začali masakrovat všichni najednou. Krásně trefili hejno tresek a měli tak o zábavu postaráno. My na ně jen napjatě koukali a snažili se k nim přiblížit. Během chvíle dostal první záběr Robert a zdolával pěknou rybu. Ta si brala krásně z cívky a jela si svým směrem ke dnu. Podle tahu to vypadalo na pořádně velikou tresku obecnou. Bohužel po chvíli se ryba vyřízne a Robert tak ztrácí svoji zatím největší rybu na prutu. Je z toho dost zklamaný, ale nedá se nic dělat. Nezbývá, něž nahodit a zkoušet štěstí znovu. Ihned na to seká Karlos svůj ohnutý prut. Na tom měl nastraženého živého kelera osazeného trojháky. Ryba je na prutu a celkem i pěkně bojuje. Zanedlouho se u lodi vynořila Obecňačka lehce k metru a měla celou cca 40cm nástrahu krásně v sobě. Na druhé lodi je vidět dobrá nálada, po které přichází hlasitý výkřik ,,Kur...“. Tom měl na prutu těžkou rybu, kterou nemohl zastavit a bohužel mu povolil 1mm silný rozedřený návazec silonu. Krátké vyčítání si svých chyb při zdolávání, ale jdeme dál, dokud to bere. Ztráta velké ryby vždy mrzí, a nezbývá nic jiného, něž na to raději nemyslet a spravit si náladu jiným úlovkem. Asi tak hodinu na to máme v lodi několik tresek přibližně stejné velikosti, kolem 90cm, a kolegové vedle nás jsou na tom o něco lépe, co se množství ryb týče.
Pořád tomu ale chyběla tečka na závěr... nějaká pořádná obluda. Bohužel chybí trocha toho štěstí oběma lodím a tak se vracíme zpět na chaty dát si pořádný oběd.

Nejlepší co může být, je udělat si čerstvou rybu hned po vylovení z moře, a tak zaúkoluji kluky, co šli kuchat úlovky, ať přinesou několik filet tresky a já jdu mezitím rozpálit troubu a připravit přílohu k rybě. Po chvíli sedíme u stolu a utíráme si mastné huby od výborného tresčího masíčka na česneku. Po vydatném jídle si dáváme oddech a čekáme, až se vrátí z vody další lodě našich kolegů, abychom zjistili situaci. Mezitím zasedáme k televizi a sledujeme fotbalové mistrovství světa. Po prvním poločase slyším přijíždět loď k molu. Vylezu tedy ven a jdu zjistit, jak se jim dařilo. Sebastianova loď přivezla také jen několik tresek a kluci z druhé chaty mají krásné dva halibuty kolem 10 a 13kg. Domlouváme se tedy, že po skončení fotbalu pojedeme znovu na moře a zkusíme ještě jednou přemluvit tuleně, aby nám nechal nějakou pěknou rybu. :-)
Bohužel vše se ve vteřině mění! Konec zápasu se blíží a já, jelikož nejsem úplný fotbalový nadšenec, si jdu na loď připravit nové nástrahy. Nejdříve však dolévám palivo do motoru, aby nás to potom nezdžovalo. Při doplnění benzínu jsem si bohužel vůbec nevšiml polité levé nohy, což se mi stalo osudným.

Po zapálení doutníčku při přípravě návazců netrvalo dlouho a já začal celý hořet. Nečekal jsem, že mi noha takhle rychle chytne, a tak jsem začal panikařit a snažil se ji co nejvíce uhasit, což plamen ještě více rozvířilo. V tu chvíli jsem nevěděl co dělat, a tak mě napadlo jako první skočit do ledového moře a uhasit se. Naštěstí mě slyšeli křičet kolegové z chaty a okamžitě mi běželi na pomoc. Bolest hořící nohy se nedala vydržet, a tak jsem se přehoupl přes loď a skočil do vody. Ale když smůla, tak pořádná. Teď už nebyl oheň hlavní problém. Při dopadu do vody jsem narazil hlavou na skálu a zůstal v bezvědomí. Bohužel byl odliv a vedle lodi byla mělká voda. Reflex a první reakce kamaráda Ondry mi zachránila život. Jsem strašně rád, že za mnou skočil a s pomocí ostatních mě vytáhl z vody. Moc si toho nepamatuji, ale nebýt jich tak tu dnes nejsem. Okamžitě mě vzali a odnesli do chaty. V té chvíli už jsem začal vnímat a cítit bolest. Hned ze mě sundali všechno mokré oblečení a začali mě zahřívat dekami. Cítil jsem strašnou bolest popáleniny na levé noze a ruce. Pohotově mi na nohu přiložili namočené ručníky a ruku mi ponořili do nádoby s vodou. Největší bolest trochu ustoupila a já začal více vnímat. Cítil jsem, jak mi do očí teče krev z hlavy a začal tušit, že je zle. Mezitím Robert volal rychlou záchranku a všichni se modlili, aby dojezd netrval dlouho. Když jim sdělili, co se stalo a kde jsme, tak se naštěstí rozhodli poslat helikoptéru. V tu chvíli nikdo nevěděl rozsah poranění a všichni se nejvíce báli úrazu hlavy. Vrtulník byl na cestě, já jsem však mezitím začal pomalu upadat do šoku z bolesti a podchlazení. Kamarádi mě mezi tím uklidňovali a dávali první pomoc, jak nejlépe dovedli. Norští záchranáři byli rychle na místě a já tak byl v jejich rukou asi během 15min.

Z letu si mnoho nepamatuji....vím jen to, že jsem se v podvědomí neustále snažil zkoušet hýbat nohami. Nejvíce jsem se bál poranění míchy, ale díky bohu byla páteř v pořádku, a to mě uklidňovalo. Matně si pamatuji, že cesta trvala celkem dlouho. Až když mě po příletu předali do péče doktorů, jsem zjistil, že jsme letěli až do nemocnice v Tromso. Tato velmi vyhlášená severní nemocnice byla vzdálená asi 600 km od našeho rybářského ubytování. Ihned po příletu se ke mně na sále seběhla hromada doktorů a sester a dělali vše, jak nejlépe dokázali, v naprosté profesionalitě. Po kompletním ošetření druhého a třetího stupně popáleniny na noze, lehké popáleniny ruky, rozbité hlavy a ošetření zlomeného nosu, mě raději ještě pro jistotu nechali zrentgenovat hlavu, kvůli možnému krvácení do mozku. Těsně k ránu jsem se probral na pokoji a pomalu jsem si vše začal uvědomovat. Po příchodu doktora, který mi sdělil rozsah mého zranění, jsem zjistil, že při mně musel stát nejspíše můj zesnulý kamarád Maťo. Ten přesně na den před rokem zemřel nešťastnou náhodou. I teď při této myšlence mám husí kůži. Doktor mi předal můj telefon s pasem, který dali kluci záchranářům před odletem. Mohl jsem tak zavolat své rodině, přítelkyni a říct jim, co se stalo. I když to nebylo úplně lehké, snažil jsem se být v kontaktu s mými rybářskými parťáky a pokoušel se zjistit celkovou situaci. Naše výprava ale měla druhý den končit a my odlétat, takže vše bylo dost komplikované a pro mě nepředstavitelné.

Bylo na čase co nejdříve zkontaktovat pojišťovnu a popsat jim mou situaci. Musím říci, že má pojišťovna Česká podnikatelská se ke všemu postavila opravdu perfektně. Chtěl bych tímto poděkovat také mému kamarádu Davidu Aulíkovi, který mi pojišťovnu zařizoval a se vším pomáhal. Den odletu se blížil a i přes snahu kluků se za mnou dostat, by to bylo zbytečné, jelikož by kvůli vzdálenosti nestihli svůj let. Komunikovali jsme tedy jen po telefonu a jsem rád, že tyto parťáky mám právě já! Tom s Robertem v neustálém spojení s nemocnicí, pojišťovnou, armádou spásy, českou překladatelkou přiřazenou pojišťovnou a spousty dalších lidí domluvili vše nejlépe, jak mohli. Já bohužel nebyl schopný převozu na cca 500 km vzdálené letiště, odkud jsem měl letenky do Prahy. Navíc jsem sebou neměl žádné oblečení ani peníze. Jediné co jsem měl a momentálně mě zachraňovalo, byl telefon. Lékaři mi řekli, že až budu schopný převozu, pojišťovna se o vše postará. Mezitím má celá parta šílených, ale opravdových kamarádů, musela odletět zpět do Prahy. Ještě mi před odletem volali a řekli mi, že už nikdo nechytil větší rybu a já tak vyhrál celou soutěž o nejtěžší rybu zájezdu :-) a ať se nebojím, že se postarají, abych byl brzo doma. V tu chvíli mi bylo tak nějak vše jedno, ale potěšil mě jejich optimismus.

V Norsku jsem zůstal sám a navíc mě čekalo první čistění popáleniny, a to nikomu opravdu nepřeji. I pod vlivem morfia je to tak nepříjemná bolest, že jsem málem pozvracel příjemnou norskou sestřičku. Nedalo se nic jiného dělat, než zatnout zuby a držet. Po několika dnech ležení, pojídání prášků na bolesti a opětovného čištění mé popálené nohy mi bylo řečeno, že jsem schopný převozu a mohu tedy letět domů. Zavolal jsem na svou pojišťovnu a společně jsme zarezervovali nové letenky, už rovnou z letiště v Tromso. Zajistili mi dokonce i převoz taxislužbou z nemocnice na letiště, provizorní oblečení v mých velikostech, výpomoc s vozíkem při přestupu na letišti v Oslu a taxislužbu z letiště v Praze až ke mně domů. Poslední den v nemocnici jsem dostal jako tradiční norský oběd výbornou tresku s bramborem, potom přišel doktor, podal mi ruku, řekl ,,šťastnou cestu“ a předal mi všechny potřebné dokumenty k následné léčbě v ČR. Byl jsem překvapen z profesionálního přístupu lékařů, ale hlavně mé pojišťovny. Když jsem projížděl nemocniční budovou na , bylo vidět, že Norsko je jedna z nejbohatších zemí na světě. Vybavení, čistota, i zaměstnanci byli opravdu na vysoké úrovni a jsem rád, že jsem mohl být hospitalizován na tomto místě. Po bezproblémové několikahodinové cestě s přestupem stojím před dveřmi svého bytu a jsem strašně šťastný, jak vše nakonec dopadlo. Obejmu svoji přítelkyni a cítím vděčnost někam tam nahoru, že jsem přijel po svých a živý. Hned druhý den jsem nastoupil do Vinohradské nemocnice a čekala mě transplantace kůže na noze. Strávil jsem tři týdny na popáleninové klinice a podstoupil pět celkových narkóz, než byla kůže kompletně připravena na hojení. Momentálně jsem ještě teď doma na nemocenské, ale šťastný, uvědomělý, ponaučený a hlavně živý. Tímto bych také rád poděkoval zaměstnancům popáleninového oddělení na Vinohradech za výbornou péči.
Přál bych si, kdyby si všichni, co čtou tento článek, uvědomili, jak rychle může dojít k neštěstí a obzvlášť na moři. Zpětně si vybavuji mnoho situací, kdy mohlo být opravdu zle během chvíle kvůli alkoholu, nepříznivému počasí na moři, či manipulaci s lodí a mnoho dalšímu. Buďte opatrní a pamatujte, že moře je nevyzpytatelné a zrádné!

Miroslav Vojtek
 

 

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení