POSLEDNÍ ŽIVOTNÍ KAPR

POSLEDNÍ ŽIVOTNÍ KAPR
Dlouho jsem se rozhodoval, jestli o tomto příběhu psát a nebo si ho nechat jako svou vzpomínku na dobrého člověka, který byl výborným rybářem. Nakonec jsem si řekl, že se rád podělím o krásné poslední rybářské zážitky a pohodové dny u vody. Ty sem strávil se svým dobrým přítelem a kolegou, který už je bohužel na druhé straně řeky a chytá ryby na nebeských vodách.
 S Martinem aneb Maťou, jak mu každý říkal, jsem se seznámil v práci a dlouhou dobu jsme byli výbornými kolegy, kteří si rozuměli nejen po pracovní stránce, ale také si uměli oba i užít chvíle na rybách. Na naší první výpravu vzpomínám spíše jako na expedici do plzeňského pivovaru , jelikož parťák byl milovník piva. Nebyl tak pro něj problém vypít basu za jeden den u vody. A tak, když jsme vyráželi spolu poprvé na třídenní lov, nemělo mě překvapit, že vedle prutů a stanů je 6 kartonů vychlazené plzničky. "Rychle to naházej do auta a jedem, ať už si můžu dát v klidu pivo a cigárko". Tobyla jeho slova a možná proto mu na rybách nikdy nic náladu nezkazilo! .

 Po příjezdu ale bylo vidět, že je to rybář, jak má být. Nejdříve nahodit pruty, což je základ a až potom slíbená odměna v podobě tekutého chleba. Vše připravené, pruty nahozené a teď přijde ten správný čas užít si volno jak se sluší a patří. To by se ale nesměl Martinův prut jako naschvál rozjet a my cca po 5 minutách našeho společného lovu měli na prutu prvního kapříka. Oba jsme se tomu zasmáli a říkali si - na začátek dobrý. Samozřejmě byla radost, že ryby nejspíše budou brát a my si to tak můžeme užít dvojnásobně a zahájit týmovou spolupráci. Cvak cvak, dvě fotky a šup s asi dvoukilovým šupináčkem zpět do vody. Pak už přišlo to, na co se těší každý rybář. Zasloužený relax a užívaní si tiché přírody s vychlazeným pivkem v ruce. To vše bylo, ale zasyčením piva jsme nejspíše odstartovali běh na dlouhou trať. Celý zbytek dne byl už bez záběru a tak nám došlo, že při prvním kontaktu s rybou šlo jen o náhodu a štěstí. No úplně nám to nevadilo a volné hodiny jsme tak proklábosili o dětských zážitcích u vody. Při občasném přehození prutů, aby se ryby neurazili ještě víc,jsme se bavili o trofejních rybách, jak už to tak většinou bývá. Oba jsme se shodli na tom, že je náš sen chytit si pořádného krále vod. To pro nás byl Kapří dědeček kolem 20ti kil. No tento obr během tří dnů samozřejmě nepřišel. Ale podařilo se nám vytáhnou ještě několik ryb kolem 5 kil. Naše první výprava se i tak povedla a my si ji užili. Počasí nám přálo, nějaké ryby jsme viděli a piva bylo dostatečně. Během následujících měsíců jsme se spolu na ryby vypravili ještě mnohokrát a i úlovky se zlepšovaly. Podařilo se nám chytit spoustu krásných kaprů, štik, jeseterů, amurů .....ale pořad jsme vzpomínali na to, jak padla řeč o 20ti kilovém monstru. Jednou ke konci roku jsme plánovali naší další výpravu na krásný soukromý revír Toušeň. Ten se nachází nedaleko Prahy a je známý svými velkými rybami. Maťo ale bohužel kvůli práci nemohl a tak jsem na tuto vodu vyrazil se svým dalším kamarádem Jardou, který je taktéž vášnivý rybář a s velkými kapry už zkušenosti měl. Dokonce tento revír i výborně znal a já měl tušení, že je šance si potěžkat rybu snů.

 Vyrazili jsme a Martin nám jen tiše záviděl. Samozřejmě jsme slíbili, že když něco přijde, bude první kdo o tom bude vědět. Tento víkendový výlet se nám opravdu povedl a my v neděli měli na kontě několik kaprů přes 10kil a já si dokonce chytil svého rekordniho krásného 17ti kilového šupináče. Hned jak jsem tuhle rybu viděl, bylo mi jasné, že na tomto místě musí plavat i mnohem větší mohykáni. Když jsem Maťovi poslal fotku, kde se s rybou mazlím. Byl celý bez sebe a říkal, že co nevidět jedem znova, ale samozřejmě s jeho účastí! Bohužel už se blížil konec roku a když přišly první prudké mrazy, bylo nám jasné, že na další výlet si budeme muset počkat přes zimu. Pro každého rybáře je zima hrozně dlouhá a tak jsme se rozhodli ji několikrát zkrátit lovem na dírkách. A i tam se nám celkem dařilo ulovit několik hladových štik, pstruhů... ale kapři měli samozřejmě půlnoc ve svém zimním spánku. Hned jak začal led roztávat a voda se pomalu oteplovala, přicházely první plány a diskuze o aktuálně nejlepších nástrahách, výborných krmných směsích a nové výbavě, kterou si každý pořídil nebo ji dostal pod stromek na Vánoce. Jaro se blížilo a my hledali volný termín a zlepšovali své vybavení jak jen naše úspory dovolily. Maťo si dokonce nakoupil za své poslední poctivě vydělané peníze nové proutky a díky dobrým kamarádům v rybářských potřebách Abos je osedlal i krásnými navijáky. Ale jak už to vždy bývá, jediné co může vše překazit je čas! Přes všechny snahy se nám nedařilo najít vhodný termín pro oba, kdy bychom mohli několik dní v kuse strašit ryby svými klacky. Já se na ryby dostal mnohokrát. Šlo však jen o několikahodinové procházky s vláčkařským proutkem a nebo půldenní feeder na Berounce. Obojí jsem miloval a každá hodinka u vody pro mě je radostí a neskutečným odreagováním od bláznivého denního režimu, kvůli kterému akorát každý spěchá. Ale touha po výpravě za pořádnou šupinou byla obrovská.Nevzpomínám si přesně co to bylo za den, ale když jsme jednou po příchodu dopráce koukli na nový rozpis služeb. Hned jsme se s kolegou rozzářili a viděli společné volnédny. Okamžitě nám bylo jasné, že jedeme a nic nám to nepřekazí. Ještě ten den volám druhému kamarádovi Jardovi a začalo se plánovat. Krásně nám vycházelo i počasí a my věděli, že konec léta nemůžeme strávit lépe. Dohodli jsme se, že když už týden u vody, tak opravdu sami a v největší pohodě.A na to konto Jára zarezervoval týdenní lov na velkém ostrově, který byl středem zatopené pískovny Toušeň. Věděli jsme, že nás tam nikdo nebude rušit a budeme mít možnost chytat, kde se nám zlíbí. A tak se také stalo. Jen bylo samozřejmostí, že tolik dní odříznutí od pitné vody, elektriky, auta... na to bude zapotřebí pořádná příprava a vybavení. Zkušenosti a znalost nám pomohly se dovybavit, nakoupit dostatek jídla, pití a hlavně pořádnou zásobou krmení pro ryby a piva pro Maťu. Jen pro informaci. Vezli jsme vice než 100 kg pelet, boilies, které byly vyváženy 10 kartony zázračného nápoje . No,po tříhodinovém nošení, skládaní a nakládaní kompletní výbavy, jídla a všech potřebných věcí jsme zjistili, že i auto je možné nafouknout. Rychle zabouchnout dveře od auta dokud to jen jde a vyrazit za dobrodružstvím.

 Zanedlouho jsme přijeli k místní vodě plné trofejních ryb a čekal na nás další nejednoduchý úkol. Vše přeskládat na pramice a převést na ostrov. Toto je ten čas, který na rybařině opravdu nemám rád a tak raději přeskočím pár hodin. Díky bohu se ocitneme v krásném podvečeru, kdy jsou všechny proutky zavezené, stany a tábořiště postavené, bójky zakrmené u doufejme správných míst a my sice strhaní, ale s pocitem úlevy a radosti, že je vše hotovo si mohli v klidu sednout. Úplně se nedá popsat, jak potěšující je noční pohled na svíticí signalizátory a vědomí bezstarostného týdne rybařiny před vámi. Věřím, že každý milovník přírody, ryb a dobrodružství mě musí chápat. A já při pohledu na Maťa a jeho spokojený úsměv věděl že se cítí stejně. Za celou první noc jsme měli jen jedno pípnutí, a to za něj mohl netopýr, co narazil do napnutého vlasce. Tak už to při lovu velkých kaprů bývá a každý správný kaprař je poklidně trpělivý, protože než se ryby stáhnou na krmná místa může trvat i několik dní. My měli štěstí a první záběr přichází kolem šesté ráno a tak se s přírodou probouzíme i my. Tedy Jarda, který měl jízdu jako od zapřaženého býka na lase. Já jako správný kolega přiběhl na pomoc při podebíraní a Martin viděl rybu až na fotce, jelikož pocit tepla ve spacáku byl asi silnější než focení se v chladném ránu s mokrou rybou. Na první záběr to byl krásný řádkový kapr o váze asi 4 kg a nepravidelnost jeho šupin byla opravdu nádherná. Doufali jsme tak, že s první puštěnou rybou přijde i štěstí a rybám bude chutnat.Krásné ráno jsme si zpestřili smaženicí k snídaní z místních žampionů co nám rostly u bivaku a pomalu jsme začali přemýšlet, jak zvýšit množství záběrů. Ryby není nikdy jednoduché přemluvit k záběru, ale základ je lovit na správném místě. Projeli jsem si tedy znovu lavice a nerovnosti, kde by se ryby mohly zdržovat a nebo tudy alespoň projíždět. Vše se nám zdálo celkem v pořádku a tak snad jen jednu bóji jsme přemístili a znovu zakrmili. Během krásného dne, kdy teploty vyšplhaly až ke 30 stupňům. Mně a Jardovi přišlo několik záběrů a my tak věděli, že ryby nám o sobě dávají vědět. Maťo nám tak udělal pár hezkých fotek s rybami kolem 80cm a pokaždé si brblal pod vousy, že si počká a pak to bude stát za to. Večer nás čekalo zahajovací grilování vepřových pochoutek. A já, jelikož rád fotím, jsem se rozhodl udělat několik romantických momentek západu slunce. Vyrušil mě ale razantní záběr, a tak začala přetahovačka s pěkně těžkou rybou. Bohužel trvala jen několik minut pak jsem o rybu přišel nejspíše uříznutím o hranu. Tím se vše změnilo a při každém záběru bylo jasné, že musíme rychle na loď než ryba předře vlasec. Zbytek noci jsem celou dobu přemýšlel a litoval své lenosti vyjet lodí na vodu a možnosti zabránit tak ztrátě ryby. Mezitím jsem zaslechl slabé pípnutí a nastražil uši. Najednou vidím Maťu jak běží ke svému prvnímu záběru stylu padák. Zásek a rychle na vodu. Během chvíle byl šupináček v podběráku a my si ho nechali do rána na hezkou fotku. Nebyl nějak obrovský, ale první ryba a Maťo z ní měl radost.

 Hned brzy ráno jsme ho zdokumentovali a Maťo ho poslal zpět do vodí říše se slovy "pošli babičku". Slunce nám pomalu vylézalo a hned bylo vidět, že bude nádherný den. Ten nám ještě v zápětí zpestřil záběr na můj levý prut, kde jsem měl nastražené boilies halibut ovoněné brusinkovým dipem krillberry. Hned jak jsem ho vzal do ruky, cítil jsem silný tah a slyšel cvrkot brzdy navijáku. Zdolávání probíhalo asi 15min a to jsme rybu viděli jen jednou. Byl to krásně dlouhý šupináč a pro mě nejvíce bojovný kapr se kterým jsem se zatím setkal. I přesto, že mam třílibrové pruty, tak se se mnou ryba moc nebavila. Hned jak jsme Kapra podebrali, hlasitě jsem si ulevil a vykřikl yeeeeees. Na břehu jsme zjistili, že mám 18kg a 103cm dlouhého fešáka. V krásném počasí bylo povinností pořídit několik fotek ve vodě a já se sním mazlil jak jen to šlo. Obrovská radost mého nového osobního rekordu nás všechny nakopla a začal opravdový závod v lovu velikých ryb. Během několika hodin přišel záběr Jardovi z místa, o kterém si nebyl jistý, ale důvěřoval mu. Když ryba vyplavala na hladinu, všem nám spadla čelist. Podebrali jsme obrovského, vypaseného lysce, co se sotva vešel do podběráku. Krásná ryba plná sil se moc vážit nechtěla, ale nic jiného ji nezbývalo. Přecpaný kapr vážil lehce přes 20kg a my tak poprvé viděli rybu těchto rozměrů. Jarda se nějak nerozvášnil, jelikož měl už i ryby trochu těžší.

 Samozřejmě radost byla obrovská. Podíval jsem se na Maťův výraz a čekal jsem, co z něj vypadne. "NO A TEĎ JE ŘADA NA NÁS", řekl, a já věděl že to myslí vážně. Udělali jsme fotky a nechali rybu pomalu zamávat ocasem. Po tomto náročném souboji byl čas na odměnu v podobě pořádného oběda a panáka hruškovice. No oslavných frťanů proběhlo ještě několik, až nás nakonec zmohla únava a vyhrál tak spánek s příposlechem u ucha. Těsně k večeru slyším jak Jarda křičí záááááběr. Rychle všichni běžíme k jeho prutům a vidíme jak jde rychle v brodících kalhotech na hranu lavice, kterou měl označenou bójkou a odtamtud kapra zdolával. Chytal na mělčině za kterou byla hrana co padala do asi 4m a to bylo ukázkové místo, kde ryby sbírají potravu. Podle jeho prutu bylo vidět, že ryba bude zase veliká. Zarazilo nás ale, když vykřikl že je ještě větší než ta před tím. V duchu jsem si říkal že si vymýšlí. Není přeci možné ulovit dvě takto velké ryby hned za sebou. Souboj byl nekonečný a když konečně byla ryba v síti,viděl jsem, jak se Jarda brodí mělčinou zpět na břeh a vleče za sebou svůj úlovek. Bylo to jako když táhne pytel brambor a já věděl že si srandu opravdu nedělal. Pamatuji si na svá první slova, když jsem rybu viděl na podložce. Řekl sem. Si děláš p....? Tak jsme se všichni zasmáli a po přizvednutí váhy i pokřikli. ,,Dvacet dva, on má dvacet dva". Váha ukazovala asi 22,5kg, ale po odečtení podložky měl rovných 22kg. Bylo to opravdu udivující, ale dva skoro totožní kapři lysci, jako dva bratři jen jeden o trochu přecpanější, zabrali během pár hodin na stejném místě. Jak říká můj dobrý kamarád Sebastian.

 Žádné pravidlo není. V každém případě, už jsme měli nachytané krásné ryby a to byla teprve středa. Tedy asi polovina naší výpravy. Spokojenost obrovská jen mi bylo trochu líto Maťa. Ten měl zatím jen jednu rybu a ne nějak velikou. Na večer se nám začalo zhoršovat počasí a podle předpovědí hlásili deště. Ty také přišly a ne malé. To pro nás bylo dost nepříjemné. Z krásného počasí a koupaní se na vyhřátých mělčinách. Bylo čvachtání se v bahně a přehazovaní prutů v dešti a větru. Jednu chvíli jsme si museli i držet stan, aby neodletěl. Samozřejmě se s přibývajícími srážkami ochlazovala voda a to mělo i vliv na ryby. Celý následující den jsme byli bez záběru a jen leželi pod teplým spacákem v bivaku. Občas nám k zahřátí pomohla i hruškovice, neboli jak já říkám, tekutý svetr. Pro zlepšení nálady to bylo jediné pozitivum. Pátý den ráno se počasí trochu zklidnilo a my se rozhodli znovu pořádně zakrmit a jít za cílem chytit ještě nějakou rybu. Našel jsem na Echolotu krásné místo, kde jsem tušil, že budou místní kapříci schovaní. A tak jsem se rozhodl přemístit bójku na nové nadějné místo, od kterého ale ležel nedaleko potopený strom. Bylo tedy dost riskantní, že při zdolávaní ryba bude chtít zajet instinktivně do vázky a já bych o ni tak mohl přijít. Bohužel díky své nepozornosti a zbrklosti mi závaží s tyčí spadlo do vody a bylo po bójce. Domluvili jsme se tedy s Maťou, že použiji jeho tyč na označené místo a každý si k němu hodíme jeden prut. Celé místo jsme zakrmili asi 5 kg halibutích pelet,zavezli tam pruty a vyčkávali co se bude dít. Mezi tím Jarda měl pár záběrů a zdolal několik menších ryb.

  Aspoň jsme věděli, že ryby začínají být zase aktivní. A to opravdu byly. Během následujících pár hodin přicházel záběr za záběrem. Nejvíce ryb chodilo na Jardovo pruty a jedno z jeho zakrmených míst bylo opravdu famózní a dalo spoustu krásných kaprů kolem 10-15kil. Dokonce to začalo brát i Maťovi a ten tak během pár hodin dostal několik menších kaprů z nově zakrmeného místa. Všem se rázem změnila nálada a my běhali sem a tam, hlavně ať je nahozeno. Dokonce se nám povedl i takzvaný tripl. Všichni jsme měli rybu na prutu ve stejnou chvíli, a tak jsme si udělali celkem srandovní hromadné selfie, kde si každý držel svého mazlíka. Ryb bylo opravdu dost, ale já na Maťovi viděl, že se jen tak neuspokojí s nějakým šedesátníkem. Předposlední den, kdy už nebyly ani polévky z pytlíku a pivo jen to, co si kdo
schoval, na nás pomalu začal doléhat konec dovolené. Jarda to asi nepostřehl, jelikož nestíhal a na svém zázračném místě za mělčinou tahal každé dvě hodiny rybu. Až nás trochu štval. Když nejednou se rozbzučel Martinův hlásič a my ihned oba naskočili na loď a jeli za rybou. Ta byla hodně blízko potopeného stromu a mířila si to přímo do něj. Myslím že jsme měli veliké štěstí a pomohly nám také vlny a vítr. Ten nám foukal do zad a tak nás hnal rychleji k rybě. Teprve až když Maťo zvednul
kapra ode dna, jsme si mohli trochu oddychnout. Teď už jen rybu unavit a doufat, že háček sedí tak jak má. To ale nebylo vůbec jednoduché. Kapr měl strašnou sílu a z vody se mu rozhodně nechtělo. Souboj trval asi 20 minut. Pro nás to byla celá věčnost. Hned jak jsme rybu spatřili na hladině, tak sem cítil srdce až v krku a to jsem se jen snažil udržet loď na místě. Raději nechci vědět jak se cítil Maťo. Když jsem viděl, jak se zapírá vší silou do svých 2,5 librových proutků a obrovského lysce nemohl skorozvednout. Věděl jsem že je to ryba na kterou tak dlouho čekal. Řekl jsem mu, "máš ho tam, jen v klidu ať o něj nepřijdeš". Takto velká, stará a chytrá ryba moc dobře věděla, že má jet s větrem a její síla se tak zvýšila. Po 30 minutovém souboji se nám znovu ukázal na hladině a šlo vidět jak jeho síla pomalu slábne.

 Pokusil se ještě asi o dva poslední výpady ale v tomhle případě zvítězil člověk. Rybu jsem podebral a oba jsme si strašně oddychli. Byl to nádherný souboj a vyhrála Maťovo odhodlanost rybu získat. Hned jsem mu viděl na očích, že za tímto soubojem sem jel a že tohle je ta jeho ryba snů. Na břehu byla chvíle napětí. Když jsme krásného obrovského lysce vážili bylo vidět, že se ani nebránil. Vydal ze sebe opravdu všechnu sílu a bojoval jak nejlépe dovedl. Potom se na váze ukázalo číslo 20,6 kg po odečtení půl kilové podložky to byl tedy 20,1 kg těžký krasavec. Maťovo přání bylo vyslyšeno a já měl radost i za něj. Chtěl jsem mu udělat pár hezkých fotek. Ale on řekl "není potřeba". Šlo mu jen o jeho vlastní pocit adrenalinu,napětí, radosti a vzpomínku, kterou mu nikdo nevezme. Udělal jsem tedy jen foto jak rybu zvedá z podložky. Pak jsem mu pomohl unaveného kapra rozplavat. Když odplul společně jsme si plácli a řekli.TĚĎ UŽ MŮŽEME JET DOMŮ. Během zbylých několika hodin balení a uklízení rybářského místa jsme ještě já i Jarda dostali každý menšího kapříka. Všichni jsme ale velmi dobře věděli, že nám místní voda dala vše, co jsme si přáli a byli tak nadmíru spokojeni. Samozřejmě Maťo měl z nás radost asi největší a také zaslouženou. Nikdo jsme v tu chvíli netušili, že tato společná výprava bude naše poslední. O několik měsíců později bohužel můj kamarád Maťo zemřel ve spánku ve svých 26 letech, na nemoc o které nikdo nevěděl. Přestože měl cigárko u papule často, jak on vždycky říkával, nikdo nevěděl že trpní silnou bronchitidou. A tak věřím, že jeho poslední sen byl o dalším ještě větším vodním monstru, které se teď snaží ulovit v krásné klidné krajině, kde budeme jednou i my všichni. Při pohledu zpět do minulosti, kdy jsem jako malý kluk běhal s proutkem a splávkem kolem rybníka mi až teď dochází, jak je důležité si užít každý den života naplno a mít na něj co nejlepší vzpomínky. A vím že, krásné vzpomínky on určitě měl a užíval si všeho, jak jen to bylo možné. Jeho opravdu poslední ryba byla životní a tak to asi i mělo být. Podle mě je nejdůležitější mít radost i z maličkostí a snažit se ukrývat radostné a krásné chvíle do své paměti.


PSANÉ NA PAMÁTKU MÉHO KAMARÁDA MAŤA (15.7.1988 - 13.6.2015)
Miroslav Vojtek

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení